VZHŮRU DO KOŇSKÉHO SEDLA

Do sedla se jezdec může dostat různými způsoby! Můžete zkusit vyskočit jako indián, je možné využít pomoci jiné osoby a nechat se do sedla vyhodit, vyhoupnout se přes třmen či se na koně posadit pěkně z vysoka z nasedací rampy. Jak nasedáte vy?

Nasednutí je pro mnoho jezdců rutinou, které často věnují jen velmi malou pozornost. Stejně jako při schůzce dvou lidí hrají první vteřiny setkání velkou roli, je to obdobné i v sedle.

Indiánské nasednutí na koně v podobě přehození vnější nohy přes bedra koně a vyhoupnutí těla při současném přidržení se volné hřívy je efektní. Vhodné je spíše pro gymnasticky zdatné jezdce a menší neosedlané koně. Taktéž klasické vyskočení na koně, kdy je potřeba dostat rázným odrazem při výskoku těžiště jezdce přes hřbet koně a následně přehodit vnější nohu přes záď, si díky oblibě vysokých koní moc příznivců nenajde.

S cizí pomocí

Batolata a malé děti je možné na poníky vysadit, rodiče je nejčastěji zvednou za trup a dítko sedí v sedle. Děti jsou uvyklé takovému zacházení, ale představte si, že jste středověký rytíř v plné zbroji a vyzvedávají vás na koně s pomocí rumpálu…hrozná představa! Ale je tady ještě další způsob, jak využít cizí pomoci k nasednutí – vyhození. Lehoučcí dostihoví jezdci vyhození jako způsob nasednutí praktikují běžně, u anglických jezdců se používá méně a u westernového ježdění snad vůbec. Jisté je, že čím lepší je souhra jezdce a pomocníka, tím méně záleží na jejich vzájemných váhových poměrech a celý úkon je pro oba snadnější.

Přes třmen

Nasednutí přes třmen je tím nejčastějším způsobem, jak se dostat do sedla. Popis nasednutí se objevuje obdobný pouze s malými obměnami od klasické jezdecké literatury až po tu moderní. Nasednutí se praktikuje z levé strany přes třmen. Třmenový řemen je obvykle o několik dírek prodloužený, aby byl pro jezdce lépe dosažitelný nohou. Ale i tady je několik možností postupu. Dříve se doporučovalo nasedat otočený více k ocasu koně, někdo preferuje nasedání čelem k sedlu a v poslední době roste obliba nasednutí čelem po směru jízdy.

Nasedání „čelem vzad“ pochází z dob armádního jezdectví, kdy tento způsob nasednutí umožňoval jezdci při nasednutí lépe kontrolovat zbraň na levé straně těla. Při tomto způsobu jezdec stojí v okamžiku těsně před nasednutím ke koni více či méně natočený levým bokem a dívá se směrem k ocasu koně, levá ruka se jen mírně přidržuje za přední rozsochu. Jezdec se může dynamicky odrazit, nemusí použít sílu rukou k přitažení se za sedlo, čímž se teoreticky nekroutí sedlo, nehrnou se podsedlové dečky, nestahuje se kůže a nezatěžuje se tolik páteř koně. Další výhodou je, že když se kůň při nasedání volně rozejde, jezdec je většinou schopen nasednutí dokončit, protože stojí před sedlem.

Nasedání čelem je velmi oblíbené, i když jezdci neumožňuje švihový odraz ani využití síly rukou k vytažení se do sedla. Obvykle se jezdec vzpírá ve třmenu a nasednutí je tak často pomalé. Tento způsob také přímo předurčuje ke vpichování špičky boty nebo ostrého kolena do koně, o které se jezdci následně vzpírají. V neposlední řadě jezdec velmi silně tahá sedlo k jedné straně (zejména pokud se málo odrazí a za sedlo se následně přitahuje), což škodí sedlu, ale především je velmi nekomfortní pro koně. Vhodný je pro jezdce s velmi dobrým odrazem a plnou kontrolou nad špičkami svých bot.

Nasedání po směru jízdy využívá především sílu rukou jezdce, který se přitahuje za sedlo, což není optimální pro koně, ale jezdci to kompenzuje jeho slabší odraz. Stejně jako při nasedání čelem k sedlu dochází k velkému zatížení sedla, které sedlovou komorou tlačí na hrudní obratle. Ideální by bylo při tomto způsobu nasedání používat nákrční řemen nebo se přidržovat hřívy. Skvělý je také pomocník, který při nasedání z levé strany kompenzuje váhu jezdce tlačením do pravého třmenu.

Se stoličkou

Staří Římané neznali třmeny, a ač jejich koně byli malého vzrůstu, vyhoupnout se do čtyřrohého sedla nebylo vůbec jednoduché. Jezdec kráčející vedle koně v těch dobách nebyl tou nejlepší vizitkou pro impérium. Římané tak kolem svých cest, které protkávaly jejich mocnou říši, vztyčili každých asi 800 m kamenný patník. Patníky sloužily jako nasedací stoličky. Nasedací stolička je dnes znakem ohleduplného jezdce, ale také tak trochu nutností, vždyť koně, zvláště ti sportovní, za poslední roky „vyrostli“ o pěkných pár centimetrů a dostat se do jejich sedla (zejména do toho skokového) ze země je poměrně nadlidský úkol. Nasedací stolička umožňuje jezdci snadněji dosáhnout do třmenu, ale technika nasednutí je v zásadě stejná jako u nasedání přes třmen ze země, jen doba působení na hřbet koně je kratší a celkově je nasednutí pro koně šetrnější. Nasedací stolička – kolik jen může mít podob? Může to být stará židle, lavička, schůdky z hobby marketu, speciální skládací stolička z jezdeckých potřeb, stabilní špalek nebo stolička podomácku vyrobená. Na vyjížďce, když je potřeba, jezdec nepohrdne pařízkem, větším kamenem, padlým kmenem nebo jen ďolíkem, kam postaví koně. Prostě každých pár centimetrů se počítá.

Nasedací rampa

Nasednutí z rampy rovnou do sedla je opravdový zážitek, pro koně i jezdce. Ideální je, když prostor rampy je pevně vymezen a kůň stoji v jakési uličce, která mu znemožňuje ukročit do strany. Jezdec si je pak jist, že neskončí při nasednutí na zemi, ale měkce a jemně v sedle. Koně si užívají pohodlí bez jednostranného zatěžování páteře a tahání za kůži. Ani sedlo se nekroutí, nevytahují se třmenové řemeny na jedné straně. Rampa je pohodlné řešení a konstrukčně to nemusí být nic komplikovaného, vždyť nasedací prostor může vymezit třeba stěna stáje a samotná rampa je jen o něco vyšší, než prostornější nasedací stolička.